Od té doby, co jsem před 18 lety začala učit, jsem vždycky měla noční můry z návratu do školy. Většina z nich se týká toho, že se nemůžu dostat do školy a do cesty se mi staví nejrůznější věci, od autonehod po ztracené psy. Druhá verze snu zahrnuje, že nemůžu najít svou třídu v budově.
Právě se mi však zdál sen, který toto téma posunul na další úroveň. Řekla jsem si o dovolenou, ale nedostala ji, takže jsem musel jít do školy, abych jim řekla, že budu mimo. Došla jsem tam a trvalo mi celou věčnost, než jsem se prodrala davem dětí do kanceláře. Jakmile jsem jim to řekla, musela jsem jít do své třídy, abych si vzala věci, a hádáte správně – nemohla jsem najít svou třídu.
Zkoušela jsem hledat, ale prošla jsem celou tuhle vymyšlenou budovu a svou třídu jsem nenašla. Při hledání jsem omylem přerušila jiné třídy. Byly tam houfy dětí, které dělaly nějakou speciální aktivitu.
Pak jsem najednou byla venku, zamčená a tašku s klíči jsem nechala někde uvnitř. Nemohla jsem odejít. Byla jsem tak frustrovaná a vyděšená, že jsem si sedla na zem. Vzpomínám si, že jsem si říkala: „Tohle určitě není sen, ta tráva mi připadá tak skutečná.“ Plazila jsem se v té realistické trávě před budovu a hledala svou kamarádku. Když jsem ji našla, řekla jsem jí: „Nemůžu najít svou třídu. Asi jsem se zhroutila.“
S tím jsem se probudila.
Psychologové z různých myšlenkových směrů by se s tím mohli vyřádit. Já to chápu. Pro ty však tento příběh nevyprávím. Já se nezhroutila; tohle je mysl jinak docela zdravé učitelky z letošního léta.
V dobrém roce se toho po nás chce příliš mnoho. Nemluvě o covidové sezóně, tak jsou tu nové technologie, praktiky, které se musíme každý rok učit a zvládat, a sociální a emocionální potřeby našich žáků (víte, kromě našich skutečných učebních osnov).
V loňském roce jsme se také potýkali s neustále se měnícími rozvrhy, nemocnými a vystrašenými studenty a mnozí z nás učili synchronně (každou hodinu, každý den, jsem měla některé studenty před sebou a některé z nich doma online). Museli jsme vymýšlet nespočet nových hodin, abychom se pokusili zaujmout studenty před námi (ale ve vzdálenosti 3-6 metrů od sebe, podle toho, v jakém ročním období jsme se nacházeli) a ty doma, kteří mohli, ale nemuseli být ve skutečnosti za svými avatary a vzhůru. Říct, že to bylo náročné, je slabé slovo.
Chápu, že jsme s tím všichni bojovali, že učitelé nejsou v tomto boji ojedinělí. Co však mohu nabídnout, jsou mé zkušenosti pedagoga. Až se my ostatní budeme chystat (nebo už jsme se vrátili) do školy s vašimi dětmi, vězte, že chceme, aby vaše děti byly v bezpečí. Chceme být schopni dělat svou práci tak, jak jsme ji loni dělat nemohli. Vstáváme uprostřed noci a symbolicky se snažíme dostat do jejich třídy, abychom mohli dělat práci, kterou mají rádi.
Buďte prosím trpěliví. Buďte laskaví. Buďte prosím nadějní. Možná mi bude na podzim chybět spánek, ale budu do toho vstupovat s trpělivostí, laskavostí a hlavně nadějí. Vím, že ji všichni potřebujeme.
