Ještě, že mám svojí mámu. Moji synové jsou dva nejmladší z jejích 4 vnoučat – a nikdy jsem nezaznamenala žádné rozdíly v tom, jak se chová k některému z nich. Ani můj táta nevidí mé dva kluky jako jiné než jejich bratrance a sestřenice. Nikdy mu nevadilo, že jsou adoptovaní.
Na druhou stranu… je vidět, že tchýni na tom vždycky záleželo. Má jasné favority – a já mohu bez pochybností říct, že moji kluci se nikdy nedostali ani do první trojky. A to má celkem pět vnoučat.
Moje tchyně je tak trochu narcistka. Živí se obdivem ostatních. Ve svém světě dospělých se chlubí svými luxusními dovolenými a Mercedesy; ve světě vnoučat vzbuzuje úžas drahými hračkami a přehnanými zmrzlinovými schůzkami.
Na mé syny to dojem neudělá. To, po čem touží, je prarodič, který se zajímá (nebo se chová, že se zajímá) o věci, které zajímají je. Třeba zkoušení, kolik tenisových míčků se jim podaří zaseknout v našich okapech. Moje tchyně už léta přerušuje mé syny, když se jí snaží vyprávět o nálezu rezavých prastarých šroubů nebo o nějakém jiném špinavém činu – a dělá to tak, že jim připomíná studijní úspěchy jejich bratranců a sportovní trofeje. To jsou věci, které tato část rodiny oceňuje. V jejím pojetí nejsou moje děti ve skutečnosti plnohodnotnými členy rodiny. Dělá chabě zastřené narážky na to, jak se od ostatních liší.
„To bude tím, že jsou adoptované,“ mrkne na mě. Jako by si dělala legraci.
Uniklo mi několik náznaků, že moje adoptované děti nepřivítá s otevřenou náručí. Léta předtím, než jsme se pro adopci rozhodli, adoptoval jeden pár ve městě dceru, která měla snědší kůži než oni. Moje tchyně jejich rozhodnutí považovala za sobecké; proč by to proboha dělali svým rodičům? To dítě se jim ani nepodobá, říkala. Když už chtěli ztrapnit svou rodinu, proč si alespoň nepořídili dítě, které by bylo trochu jako oni?
Toto uvažování velmi předvídatelně prosakovalo i naším směrem, když jsme se rozhodli pro adopci. O tom, že rodinu budujeme tímto „netradičním“ způsobem, se mlčelo a jakékoli zmínky o adopci pohltily tchýniny hlasité odváděcí žerty. Diskuse o adoptovaných dětech byla tabu; ve slušné společnosti, a dokonce ani před vlastní rodinou, se o tom nemluvilo. Moje tchyně to samozřejmě nikdy neřekla nahlas. Nemusela.
Proč jsem si vůbec myslela, že se něco změní – nebo že by se to dokonce mohlo změnit? Měla roky na to, aby se zžila s představou svých nových vnoučat, než skutečně přišla domů, a já jsem si myslela, že pro ni může být snadné se k nim připoutat ve chvíli, kdy uvidí jejich krásnou baculatost a jiskrné oči. Ale nebyla to láska na první pohled; byli to vetřelci ještě předtím, než byli počati.
„Miluji všechna svá vnoučata stejně,“ pochlubí se tchyně. Ale to, co bylo každý rok pod vánočním stromkem, vyprávělo jiný příběh. Tři vnuci dostanou krásné hračky, které si přáli. Ale většinu Vánoc se zdálo, že Ježíšek nedokázal sehnat to, co si přáli ti moji. Takže každý z nich dostane nějaké oblečení, které stráví rok v šuplíku, než ho pošleme dál.
Letos však se zdá, že moji kluci postoupili v žebříčku a to možná díky tomu, že ostatní vnoučata odrostla. Když můj nejstarší syn měl stužkování při přijetí na víceleté gymnázium, tchýně nejen, že přišle, ale dokonce ho objala. A pak s upřímnými slzami v očích řekla: „Jsem tak ráda, že ses stal součástí naší rodiny.“ A na to se rozloučila.
Můj manžel si myslí, že je to milé. Mně to tak nepřijde. Okamžitě jsem si pomyslela: „No jo, pozdě na to, paní.“ Ale ve skutečnosti to bylo to slovo „stal ses“, co mi zvedlo žluč. Mohla říct: „Jsem tak ráda, že jsi součástí naší rodiny“ – což by řekla všem svým neadoptovaným vnoučatům.
Právě toto zvolené slovo vyjadřovalo dvě věci: že o svém vnukovi nikdy nepřestala přemýšlet jako o „adoptovaném“, o jakémsi outsiderovi, kterého jsme téměř podmínečně pozvali do naší rodiny, a že ho s odstupem času skutečně plně přijala, ať už byl adoptovaný, nebo ne.
A v tu chvíli mi bylo naprosto jasné, že ani ta druhá část není pravdivá.
